EXPEDICE CHŘIBY

8. května 2008, čtvrtek

Kolem sedmé se naším autíčkem už řítíme směr Brno. Míjíme také ukazatel na Olomouc a kdybych nemusela svírat volant, asi bych neodolala a ukázala Olomouci fakáče...

V 9 už se ocitáme v kempíku nedaleko Velehradu, kde necháváme za drobný poplatek auto, ochutnáváme pivo v místním bufíku a s nacvaknutými krosnami se drápeme do kopců nad městem. Cesta je lemována kvetoucími stromy, žlutými řepkovými poli a nádhernými výhledy do kraje - prostě krása!
Ve vsi Chabaň obdivujeme sekvojovec obrovský, který je (překvapivě!) fakt obrovský. A pak už šplháme na Břesteckou skalku. Funím jak raněný nosorožec, kopec je prudký a pocukrovaný listím, takže čekám, kdy mi podklouzne noha a zřítím se na zem, z níž se pak už s krosnou na zádech nikdy sama nezvednu. Nakonec jsem to zvládla a odměnou nám je super výhled do širého okolí (bohužel si taky všímám, že kolem nás je to samý kopec a na některý z nich brzy určitě polezeme!).

Nemýlila jsem se - scházíme do údolí, abychom následně vystoupali na jeden chřibský hřeben. Potím se až... no víte kde, ale ty skály a vyhlídky vážně stojí za to! Pak už se objevuje hrad Buchlov, kde nás krapet zprudí davy lidí, uřvaných harantů (já prostě MILUJU děti!) a neustále se fotících rodinek. Na prohlídku tedy kašleme, prohlédneme si nádvoří a bezplatnou výstavu a obsazujeme lavičku, na níž se občerstvujeme výborným pivkem.

Pak už ale putujeme dál typicky hlubokými a temnými chřibskými lesy, kde převažuje buk, dub a habr. Docházíme na kamenitý vrchol Hroby (502 m.n.m), kde jsme původně chtěli spát. Ale dřevěné kříže, temný les a kamenné mohyly nejsou zrovna moc velká romantika, takže absolvujeme ještě výstup na Ocásek (553 m.n.m.) a kotvíme ve skvělém sedle kousek pod vrcholkem. Čeká tam na nás super přístřešek, kde si uvaříme hrachovku k večeři, popíjíme rum a nemůže nás rozhodit ani obrovský strom, který spadne kousek od našeho tábořiště z naprosto neznámých příčin (je totální bezvětří!). Spacáky uložíme na podlahu, zavrtáme se a kolem desáté jdeme spát.


9. května 2008, pátek
Vstáváme jako vždy brzo, kolem sedmé. V lese je klid, nasnídáme se a vyrážíme na cestu. Kousek od našeho tábořiště by měl být skalní útvar Kazatelna, značení je tu ale mizerné, takže ji hledáme dost dlouho. Nakonec ji objevujeme, ale avizovaný výhled z ní bohužel není. Poté šplapeme lesem až k hradišti sv. Kliment, kde bohužel nejsme jediní turisté, takže zas musíme snášet uječené české famílije. Hradiště je ale hezké, stojí tu dřevěný kostelík, několik hrobů svatých, zvonkohra a malé zastřešené pódium. Smějeme se bandě čundráků, kteří si hodně zmateně balí saky paky a asi se diví, kde se tu při desáté ráno bere tolik lidí. Proč si ale na zastřešeném pódiu stavěli stany, to jsme nepobrali.

Další dnešní zastávkou je Koryčanská kaple ukrytá v hlubokých
lesích (skoro si teď připadám jako nějaký svatý turista!). Kousek od kaple je také Rozštípená skála, kterou si též důkladně prolezeme. Odtud jdeme na Moravské lúky, kde je to samý vstavač a kvetou zde dokonce i petrklíče!
Pak nás čeká průzkumná cesta, neboť si Fany umínil, že musí vidět místo, kde se kdysi těžil plyn. Pro nás to znamená probíjet se lesními cestami bez značení, což ale je docela příjemné (žádní lidé!) a hlavně dobrodružné. Místo kupodivu objevujeme, Fany se raduje a já taktéž shledávám, že ten betonový plácek s železnou rourou oprostřed je fakt super :o). Z plynové odbočky již naše cesta vede na krásné, vysluněné louky zvané Vršava, kde si dáváme obídek a plácneme sebou na slunce.


Po obědě se vydáváme na další cestu, namířeno máme na hrad Cimburk. Zřícenina momentálně prochází rekonstrukcí, takže jsou tu různá lešení a taky pěkně nalámaný pokladní. Prohlížíme si hrad, malou výstavu a kocháme se vyhlídkou z prostoru pod věží. Než Cimburk opustíme, zakupujeme u ochmeleného pokladního Vyškovského havrana, což je luxusní černá jedenáctka. Na večer si ještě pořizujeme vyškovskou sedmnáctku, k večeři se bude hodit.
Z hradu vyrážíme lehce jako havrani (to ta jedenáctka nám dala křídla!) k studánce U Mísy. Nabereme vodu a putujeme do údolí. A odtud? No samozřejmě opět nahoru, dokonce lesem, kde nás cedule upozorňují na to, že vstupujeme do jelenářské oblasti. Naštěstí doba, kdy je sem vstup zakázán, momentálně není, takže směle pokračujeme v cestě. Všudypřítomné stopy nás usvědčují v tom, že tu jeleni vážne jsou! Cesta po lesní asfaltce temným hvozdem je celkem dlouhá a únavná, melu už z posledního. Když už si myslím, že padnu hubou přímo na zem, objevuje se rozcestí a ukazatel na Střílecký hrad, kde plánujeme dnes zakempit. Chytneme druhý dech a chvátáme na hrad, aby nám nocležiště nikdo nevyfoukl. Ze zříceniny toho ale moc nezbylo, je tu jen kousek věže, něco málo zdí a hlavně plantáže kopřiv. Vše ale vyvažuje perfektní vyhlídka do kraje, který se noří do světla zapadajícího slunce (jsem to ale poéta!). Kocháme se vyhlídkou a já dokonce najdu malý plácek přímo nad hlubokým hradním příkopem, kde nerostou kupodivu kopřivy, ale krásná tráva. Hned jej obsazujeme a pak se už jen můžeme chechtat partičce asi patnácti čundráků, kteří na hrad naběhnou se stejným úmyslem jako my - hledají místo na spaní. Jejich zklamání jim nezávidíme, dorazili totiž až po osmé večer. Vydávají se tedy kempit do lesa a my si na našem mikroplácku vaříme fazole k večeři a zapíjíme je výbornou sedmnáctkou. Venku je krásně a tak volíme opět spaní po širákem, stan by se sem stejně asi nevešel. Noc je jasná, můžeme pozorovat hvězdy vždy, když se probudíme. Nádhera!


10. května 2008, sobota
Budíček je opět časně, vstáváme už kolem půl sedmé. Venku je krásně, proto se po snídani ještě vydáváme pokochat se vyhlídkou z hradu. Pak už ale zase hurá na cestu. Nohy a záda bolí, přece jen jim chvilku trvá, než se rozejdou. Pochodujeme lesem, křížíme silnici a pokračujeme po lesní asfaltce. Jelikož se obáváme, že by se cesta po asfaltu mohla stát záhy stereotypní, rozhodneme se opustit značku a scházíme do hlubokého údolí říčky Litavy, kterému se říká Studený žleb. Ze žlebu se sice musíme po nějakém čase zas vyškrábat nahoru, ale nelitujeme. Asfaltky si pak užijeme ještě dost a dost. Vylézáme z lesa a ocitáme se u chaty Vlčák, kde dáváme pauzu a u nedaleké studánky doplníme vodu. Poté valíme po lesní asfaltce směrem k nejvyššímu vrcholu Chřibů a s námi bohužel také nemálo cyklistů a turistů. Postupně si ale na ně zvykáme, ostatně nám ani nic jiného nezbývá...
Brzy se vynořuje Brdo (587 m.n.m.), na jehož vrcholu se tyčí krásná kamenná rozhledna. Samozřejmě si na ni vylezeme a užíváme si suprový kruhový výhled po celých Chřibech. V bufíku pod rozhlednou si pak kupujeme dvě plechovky krušovic a uhnízďujeme se na loučce, kde se ládujeme paštikou, zapíjíme to pivem a chytáme bronz na sluníčku. Nic nám nechybí!

Opouštíme Brdo a mašírujeme si to dál. Zastavujeme se u nedodělaného dálničního mostu, jehož torzo si jen tak dřepí uprostřed lesa. Po lesní cestě dojdeme nakonec až do rekreační osady Bunč, kde je nejen mrak chat, lidí a aut, ale i příjemný Jelínkův hostinec, na jehož zahrádce se hned rádi zabydlujeme. Já osobně lituju, že jsem se naládovala chlebem s paštikou, protože kolem to voní přímo nebesky. Nakonec se spokojujeme s pivkem a chipsy, to taky není špatný.
Naše další kroky vedou po silnici, z níž pak odbočujeme k skalnímu útvaru Komínky (520 m.n.m.). Naštěstí tu skoro nikdo není, takže se můžeme kochat vyhlídkou a prolézt si skalní útvary, které se tady nacházejí.
Po prohlídce Komínků se ještě vydáváme do nedalekého lesa, kam sice nevede značka, ale zahlédli jsme zde několim skalek. Nakonec z toho je takový menší, skalnatý hřebínek, který ale stojí za prohlédnutí. U jedné skály zbaštíme čokoládu na svačinu a pak už putujeme dále. Cesta vede lesem s různými mokřady, ale les tu není tak hustý, takže sem může i sluníčko.

Brzy vylézáme skrze elektrické ohradníky na rozsáhlých loukách, kterým se říká Kozinec (450 m.n.m). Je odtud super výhled. Jdeme kravskou ohradou a já osobně doufám, že její obyvatelky jsou někde hodně daleko. Krávy sice nikde, za to srnci se to tu jen hemží. Jednohlasně se rozhodujeme, že budeme spát někde v těchto místech, hledáme jen nejvhodnější flek. Procházíme se tedy loukami, které jsou různě poschovávané mezi jednotlivými cípy lesa, a nakonec nacházíme luxusní loučku s dalekým výhledem. Uhnizďujeme se přímo v jejím středu, kryti již poměrně vysokou trávou, a chytáme poslední paprsky slunce.
Potom kuchtíme výbornou gulášovku k večeři, popíjíme rumíka a postupně se snažíme si zvyknout na množství srnců, kteří tady korzují. Nejsou z naší přítomnosti dvakrát nadšení, takže vydávají ty své řvavoštěkavé zvuky, které se díky ozvěně v lese pěkně rozléhají. Kupodivu si ale na naše nové spolunocležníky postupně zvyknu. Spíme zase pod širákem, kolem nás jen louka, na náma hvězdy... co více si přát, že? No, třeba aby nepršelo:o).



11. května 2008, neděle
Ráno se sice budím brzy, ale není zrovna nejtepleji, takže setrvávám ve spacáku a čekám, až na nás zpoza lesa vykoukne slunce. Snídani si dáváme již v teple jeho paprsků. Balíme se a opouštíme krásné tábořiště. Naše další cesta vede opět po loukách, potkáváme dokonce několik kraviček, které nás zvědavě okukují.
Vidíme také většinu vrcholků, které jsme během čundru zdolali. Když doputujeme k vesnici Jankovice, můžeme se rozplynout nad prasečí farmou. Běhají tu totiž pašíci nejrůznějších velikostí a radostně konzumují všechnu trávu, kterou jim strkáme.

Kousek od prasečí ohrady je pro změnu ovčín, kde pobíhají malá jehňátka. Takže se tu zdržujeme docela dlouho, na náves Jankovic docházíme kolem desáté. Fotíme si hezký kostel a ač se před místním hostincem již stahují štamgasti, rozhodujeme (no teda spíš Fany, já měla docela žížu, ale nechci vypadat jako norek,že) se, že prvně zdoláme kopec nad vsí. Věru, nejde se zrovna nejlépe, ale zadařilo se a jsme na vrchu. Pauzu dáváme u Králova stolu, což je obrovský kámen, na němž byla nazelena nějaká keltská písma, a sloužil zřejmě kdysi jako obětiště. Od Králova stolu si to šlapeme již definitivně do údolí, jdeme kolem rybníčků, po lesní cestě... až se objevujeme poblíž vesnice Modrá. Ihned zmerčíme rozhlednu, na niž chceme jít. A hle, překvapení, rozhledna je kupodivu na kopci!!!
Drábeme se k ní po polňačce mezi vinicemi, slunce peče jak v srpnu a ani větříček nezafouká. Ovšem ve chvíli, kdy se k ní blížíme po silnici, už víme, že jsme neprohloupili - je odtud totiž senzační výhled. Využíváme toho, že nahoře nikdo není a máme ji jen pro sebe. Rozhlížíme se po okolí a koukáme, kudy jsme šli a na jaký vrchol jsme v minulých dnech vylezli. Když se dostatečně vynakoukáme, čeká nás cesta do vsi. Janinka ale nijak neprotestuje, neboť již neomylně cítí svých bystrým nosem, že hospůdka je nablízku. Nemýlím se, super myslivecká hospoda s hezkou zahrádkou čekala jen na nás. Takže si dáváme pivečko, Fany klobásku a já utopence. Je to výborné, ale jako oběd nás to moc neuspokojí, proto se ještě podělíme o nakládaný hermelín. Vše bylo skutečně mňamózní!!


Napití a najedení se pak valíme vesnicí k archeoskanzenu, který se rozprostírá na poměrně velkém placu u rybníka. Samozřejmě si jej chceme prohlédnout, takže kupujeme vstupenky a celý si ho projdeme. Je to vážně moc pěkně udělané - chýše vystlané prasečími, kravskými a ovčími kůžemi, hliněné pece, otevřená ohniště, zbraně, sušené byliny, dřevěné a hliněné nádobí - fakt super.
V areálu skanzenu je také kamenný kostel se spoustou hodně autentických figur slovanských lidí, hrají zde nějaké chorály a je tu malá výstavka. Všude pobíhají ovce a kozy (tedy chci říct, že běžně tu asi pobíhají, teď ale spíš zdechle odpočívají ve stínu), v jedné chýši je dokonce oslík a o slepicích ani nemluvím. Po prohlídce si ještě vylezem na malý kopec nad vsí, kde jsou základy starého slovanského kostela a hned vedle vybudována replika, jak ten kostel asi kdysi vypadal. Poté se vydáváme k rybníku, kde jsou poslední dozvuky archeoskanzenu - krásné zastřešené molo, takový altánek na vodě. Odtud je krásně vidět nedaleké město Velehrad, kam máme namířeno.

Podél rybníka, jehož břehy jsou zdobeny dřevěnými sochami, jdeme směr město. Tam si prohlížíme kostel, který je dost významným poutním místem. Mě se teda moc nelíbí, je to taková podivná směsice stylů. Navíc je lokalizován hned u místního blázince a když nás tam začne (naštěstí jen přes plot) vítat nějaký místní cvok, leknu se málem tak, že si ucvrknu! Obcházíme si kostel a dost času trávíme pozorováním několika poštolek, které hnízdí v různých věžích a zakoutích velehradského svatostánku. Jedna má dokonce v zobáku myš! Poté si zakorzujeme kolem obchůdků s lázeňskými oplatkami, svatými předměty a podobnými věcičkami a už se přesunujeme za město. Po prašné cestě zahrádkářskou kolonií, po níž jsme před několika dny šli za netušenými dobrodružstvími Chřibů, se opět vracíme do kempu, ve kterém jsme nechali auto. Kruh se uzavírá...

Cesta se z pole přesune do lesa a za chvíli se již vynořuje náš kempík. K velké radosti nás obou je bufet otevřený! Jednohlasně se rozhoduji, že řídit bude Fany, neboť moje žízeň je nepopsatelná. Takže si dávám pivečko, Fany kofolu a oba nepohrdneme klobáskou přímo z udírny. Myslím, že po takových fyzických výkonech, jaké jsme po celý čundr podávali, si ji zasloužíme! Nabaštíme se k prasknutí, ja to zasklím ještě jedním škopkem a pak už nezbývá nic jiného, než se nasáčkovat do auta a vyrazit směr Žďár. Cestu nám sice komplikují objížďky a nemalý provoz, ale nakonec se šťastně ocitáme doma.
Musím říct, že čundr zrovna do Chřibů byl výbornou volbou. Je to nádherný, poměrně nepřeturistovaný kraj. Husté, hluboké a rozsáhlé lesy, spousta zvěře, množství památek... Když to sečtu a podtrhnu - je to prostě RÁJ!!!!




Můj report asi není dvakrát vtipný, ani nějak extra čtivý, ale snad jsem třeba někoho zlákala k návštěvě Chřibů nebo alespoň přiblížila, jak takoví dva blázni (my dva s Fanym) tráví svůj volný čas:o).