14. 6. 2008, sobota
Ráno vstáváme velmi časně a už před sedmou autem jedeme směr Moravská Třebová. Jsme tu i přesto, že řídím já, již za hodinu a čtvrt. Auto necháváme před obchoďákem, nahazujeme na hrb bágly a vyrážíme obhlédnou město. Moravská Třebová je moc hezká, mají tu krásné náměstí a také obrovský zámek, prý skvost světové renesanční architektury, píše se na cedulce:o).
Fanyho asi nejvíc fascinují promyšlené sluneční hodiny před zámkem. Po obhlédnutí nejbližšího okolí zámku se odebéřeme opět do centra, abychom zde nabrali síly na celý den. V samoobsluze na náměstí zakupujeme dva černé kozlíky v lahvi a svačíme na laviččce, vyhřívajíc se u toho na sluníčku... prostě idylka!
Po posilnění směřujeme své kroky mimo město. Projdeme kolem vojenského gymnázia a už se krásnou alejí vydáváme do Čertovy rokle. Brzy se objeví travnatý kopeček vedle cesty a Fany ihned organizuje první výstup, neboť usuzuje, že z kopce bude pěkný výhled na město. Vyjímečně má tedy pravdu, výhled je odtamtud opravdu hezký - je vidět zámek, věž kostela i vojenský prostor na kraji Třebové.
Vracíme se na cestu a pořád zvolna stoupáme až ke studánce V Pekle, kde pijeme výbornou, chladnou vodu z Fanyho plecháčku. Ještě kousek jdeme po zelené, ale pak scházíme ze značky a šplháme lesními pěšinami, abychom se zkratkou dostali na červenou značku. Vyplašíme u toho hned dvě srnky, ale na vytouženou lesní cestu se nakonec dostaneme. A nelitujeme, protože je z ní parádní výhled do krajiny, navíc orámovaný množstvím kvetoucích rulíků. Na kraji cesty dáváme pauzu, baštíme a trháme lesní jahody, kterých jsou tady mraky. Lesní cesta nás pak vede různorodou krajinou, střídavě jdeme lesem, občas se objeví volný průhled a my můžeme sledovat okolní kopce. Když se z lesa definitivně vynoříme, nasyktne se nám ale opravdu nádherný pohled. Vše je krásně barevné - bíle kvetoucí bezy, růžové šípkové keře, žluté pole hořčice, červené makové pole s modrými skvrnami chrp...
Na kraji pole je vysoký posed, Fany ho hned testuje a já si zatím aspoň můžu odpočinout :o). Naše cesta pak vede kousek po silničce až do vesnice Přední Arnoštov. Z ní pak stoupáme do pořádného kopce, na němž má být partyzánský památník. Je to nakonec typický komančský monument s rudou hvězdou, ale betonové desky jsou krásně vyhřáté od sluníčka a tak se na nich uhnizďujeme a svačíme. Nemůže samozřejmě chybět ani nezbytná placatice, která ve svém močáku pro tentokrát skrývá whisky. Připíjíme tedy na slávu a čest partyzánů a zvedáme kotvy.
Nyní nás čeká pochod mimo značku, drápeme se do nehorázného kopčiska, brzy dojde na řadu prodírání vzorstlými rulíkovými poli a nakonec se octneme na kraji obilného pole. Cesta slibované mapou je v nedohlednu, takže se vnoříme do pole, necháme se bičovat osinami klasů a doufáme, že na nás někde nečíhá nějaký zemědělec. Nakonec se objevujeme u polní cesty a můžeme tedy směle pokračovat směr osada Mařín. Nad Mařínem jsou prý zbytky hradiska, ale já osobně vidím jen zbytky valů. Je tu ale i hezká, ovšem dost rozpadlá kaplička.
Z Mařínského hradiska sestupujeme lesem na silnici, která nás neomylně vede do vesnice Křenov. Tam já se už dost těším, protože to je celkem velká víska, takže skrytě doufám, že by tam mohla být nějaká hospůdka. A nemýlím se! Kolem fary a hezkého morového sloupu dojdeme až k příjemně vypadajícímu hostinci, před nímž je dokonce zahrádka. Objednáváme se pivečko a taky langoše a spokojeně odpočíváme. Idylu nám kazí jen dva místní pubescenti, kteří kousek od nás hulí jednoho špeka za druhým a smrdí nám to přímo pod nos. Takže dopíjíme a zvedáme se. Okoukneme ještě kostel od Santiniho, pohrdneme silnicí a šlapeme raději neznačenou polňačkou. Je opět lemována soustou kvetoucích máků a chrp. Potom se přesuneme na louku, na níž brzy zaznamenáme nějaký pohyb. Zastavíme se a pak nejméně čtvrt hodiny pozorujeme kunu, která o nás vůbec neví a nakonec skotačí jen malý kousek od nás.
Když se na ni dost vynadíváme, poohlížíme se také po cestě, která by nás navedla na silnici. Musíme se prodrat kopřivami a pak lesem plným ostružiní, ale silnici nakonec nacházíme. Po ní pak v serpentýnách stoupáme, už notně unavení, stále vzhůru a vzhůru. Konečně se objevuje očekávaná odbočka a červená značka, po níž jdeme lesem a stále koukáme na jeho okraj, kde by se snad měly nacházet nějaké loučky, na nichž by se dalo přespat. Jak naschvál jsou to samá pole. Míjíme odbočku k Lesní kapli, ale dáváme přednost hledání tábořiště a docházíme až na kraj lesa. Široko daleko jen pole a pole, prostě žádný flek na spaní. Házíme tedy bágly do křoví a vracíme se na průzkum k Lesní kapli, zda by se nedalo přenocovat u ní.
Kaple stojí u malé klouky, před ní sjou nějaké lavičky a hlavně uvnitř je to samý kříž a svatý obrázek. Popravdě řečeno nám v nastávajícím šeru představa, že bychom tu strávili noc, není moc příjemná. Takže se opět vracíme k našim batohům a rozhodnem se jít ještě kousek. Zrovna, když Fany čučí do krajiny a já před sebe na cestu, přeběhne přes ni divočák nemalých rozměrů. Jsem z toho docela v šoku a Fany je zas v depresi, protože prasátko neviděl. Ten, kdo o to nestojí, ho vidí, a ten, který si nepřeje nic jiného, má smůlu:o). Navzdory přítomným divočákům se nakonec usidlujeme kousek od místa setkání, nacházíme tu totiž travnatý plácek na kraji pole, z jedné strany krytý malým lesíkem. Jsou tu dokonce nějaké zbytky posedu, na nichž se dá výborně sedět a vařit. Jsme pěkně utahaní, takže se hned pouštíme do kuchtění večeře. Máme již tradičně mexický hrnec z konzervy, ale jen se po něm oblizujeme! Začíná se solidně ochlazovat, takže chudák placatka za chvíli zeje prázdnotou. Naštěstí myslíme na vše a nás batoh skýtá ještě různé jiné lihoviny:oD. Nechce se nám stavět stan, a tak i přesto, že se dost honí mraky, volíme spaní pod širákem. Noc se nakonec sice obejde bez deště, ale zima je tedy pořádná. Vzali jsme si chytře 
letní spacáky v domnění, že už je přece léto, a ejhle! Ve finále jsem na sebe naházela naprosto všechno oblečení včetně větrovky a že by mi bylo nějaké vedro, to se říct nedá. Jinak byla ale noc klidná, žádná prasata, myslivci, jen občas štěkl srnec...ale na to už jsme si za ta léta zvykli, je to vlastně taková lesní ukolébavka :o).
15. 6. 2008, neděle
Ráno se budíme brzy do pěkné zimy, ale vycházející slunce brzy všecno vyhřeje. Z termosky lovíme vlažný čaj, snídáme a balíme saky paky. Kousek od nás je v lese značka, tak se na ni napojujeme a šlapeme vstříc novému dni. Brzy docházíme na rozcestí U Mariánského obrazu, kde nacházím několik nádherných praváků. Srdce mi krvácí, jelikož jsem nucena je tu zanechat:o(. Poté již nás čeká cesta po hřebeni, jdeme ale vesměs lesem a značení je tu dost mizerné, skoro až žádné, takže se brzy vykašleme na značku a brozdáme se lesem více méně podle instinktu. Je to tu ale krásné a opuštěné, nikde ani živáčka.
Místy se nám naskytují také krásné vyhlídky do krajiny. Ale potom už sestupujeme z hřeben dolů a docházíme až na rozcestí Horecký hřbet, kde se složena hromada klád, na níž se usidlujeme a dáváme pauzu. Svačíme, vzhledem k ochlazení také poctivě kloktáme slívku a když vyleze sluníčko, lačně chytáme bronz a teplo. Po odpočinku šlapeme dále po cestě až dojdeme ven z lesa. Kocháme se výhledem a pokračujeme až k vesnici Hřebeč. Vní nás zaujme především krásný kostelík. Hlavně zevnitř je moc hezký, jenže dveře jsou zamčené, takže interiér můžeme sledovat jenom skrze pootevřené dveře. Vidíme ale krásný novogotický dřevěný oltář, opravdu unikát!
Od kostela se suneme na okraj vsi v naději, že hostinec značený v mapě bude funogovat. Bohužel... Má otevřeno pouze od pondělí do pátku, což nám přijde dost divné, ale nedá se nic dělat. Horší je, že nám dochází pomalu voda, chtěli jsme nabrat právě v této hospodě. Vesnice je jak po vymření a tak se vadáme hledat kousek zpátky pramen u jedné zříceniny. Ze zříceniny hradu nezbylo zhola nic, jen nějaké valy a příkopy. Já už jsem úplně KO, sedám si pod strom, hlídám batohy a Fany se vydává na vodní průzkum. Po dvaceti minutách se vrací bez úspěchu, pramen je prý vyschlý. Nedá se nic dělat, budeme muset somrovat ve vsi. Takže se na to enjprve posilníme. Ládujeme se tuňákem k obědu, já dojídám první, položím se na batoh a dokoncena chvíli usnu. Poté se zvedáme a jdeme kolem nějakého statku. Chlap a ženská se tak zrovna snaží krotit divokého a obrovského koně, který tam lítá jak splašenej.
Jelikož mám z koní strach, zůstávám opodál. Na Fanyho zbyde sockování o vodu, ale je statečnej a místní mladou statkářku snadno přesvědčí, aby nám vodu načepovala. Horší je, že zatímco Fany s ní odejde, já zůstávám s koňmi sama. Modlím se, aby Fany brzy přišel. Naštěstí se koně trochu uklidnili a žerou. Fany se vrací se čtyřmi litry vody, dostává pochvalu a jdeme dál. Projdeme opět vsí a kocháme se vyhlídkou nad novou silnicí, Fanyho fascinuje hlavně tunel. Pak pochodujeme po silnici, po níž naštěstí skoro nic nejezdí. Zato je lemována krásnými skálami. Po silnici docházíme až ke vchodu do bývalých dolů, kam máme namířeno.
Doly Václav a Emil by měly být již mnoho let mimo provoz, ale zarazí nás nějaké pořvávání, které odtamtud slyšíme. Brzy se dovtípíme, že si areál dolů vybrala nějaká omladina jako rejdiště pro svoje paintballové hrátky. To nás ale nemůže odradit, stejně jako zavřená brána. Takže s krosnami překonáváme plot a vydáváme se na průzum dolů. Objevujeme zamřížované chodby s nějakými důlními vozičky, vše je ale solidně zarostlé. Nakonec se zajdeme podívat i na místa, kde si hraje omladina. Vůbec si nás nevšímají, ufff. Zato se nám odtud nabídne parádní výhled do širého okolí.
Podle mapy jsme měli v plánu, že se budeme držet kolejí, které doly vedou, a podél těch půjdeme vlastně celý dnešek a zítřek. Chvíli to trvá, ale nekonec koleje nacházíme. Objevujeme také různé památky na dřívější těžbu. Dolovaly se zde prý nějaké keramické jíly, takže tu je celkem dost různých pecí, vše ale už v dezolátním stavu. Prozkoumáváme to jenom zběžně, stropy už jsou propadené, trámy zlámané a vše rozpadlé. Navíc jsme v dole zahlédli nějaký podezdřele opravený barák, takže se domníváme, že tu přece jen někdo bydlí a třeba ten důl taky hlídá. Opatrně se proplétáme křovinami, je to docela adrenalin.
Posléze se napojujeme na koleje a po nich se postupně z dolu vzdalujeme. Zjišťujeme, že z opačné strany nejsou žádná vrata ani závory, takže jsem byli připosraní úplně zbytečně. Zato je tu ale cedule vstup zakázán, neboť je to tu poddolované a hrozí propadnutí. Pozdě, no:o).
Jelikož máme dneska dobrý čas, je teprve odpoledne a před námi už té cesty zas tak moc není, vyhlašujeme na vysluněném místě v lese velkou přestávku. Vzhledem k tomu, že jsme nějací unavení, vaříme v ešusu nejprve zelený čaj a posléze i kafe. Kafčo si samozřejmě vylepšujeme rumem, popíjíme a hrajeme slovní kopanou. Je to taková příjemná siesta, která se nakonec protáhne na dvě hodiny.
Příjemně osvěžební odpočinkem pak šlapeme po kolejích vstříc dnešnímu tábořišti. Cesta po trámech a kolejnicích je fajn, chvíli jdeme lesem, chvíli se kolem nás otevřou daleké výhledy... Potkáváme i různé menší mostky a také jakýsi pramínek, u nějž nabíráme vodu. Podél kolejí mělo být ještě několik menších bývalých dolů, ale jsou většinou nepatrné a zarostlé. Nakonec se za proužkem lesa podél kolejí začíná objevovat zelené barvička luk. Radujeme se, že tu nejsou opět samá pole jako včera a hned se na jedné loučce usidlujeme.
Využíváme skvělé viditelnosti a Fany hned tahá dalekohled. Pozorujeme okolí, větrné elektrárny, které jsou všude kolem, v dálce vesničky, všude samé posedy a v neposlední řadě také velké množství zvířátek, které se kolem začnou za chvíli rojit. Nejprve si hopká po louce zajíc, pak druhý, potom přijdou dvě srnky, na jiném poli v dálce je další srnec... prostě nádhera! Uslyšíme také nějaký hlomoz a pak zjsitíme, že nějací nadšenci, zřejmě z Mladějova, jezdí na jakémsi vozítku po úzkorozchodce, tedy po kolejích, po nichž jsme šli. Je už celkem tma, tak nás to překvapí, zvlášť když víme, jaké jsou tam stromy a větve přes cestu. Začne trochu pršet, takže si oblékáme ponča, kryjeme jimi batohy, ale stále sedíme na louce a pozorujeme okolí. S tmavnoucím soumrakem se vynořuje z lesa čím dál víc srnců, nakonec jich je kolem nás klidně deset. Blbé je, že žerou komáři, a člověk se ani nemůže ohnat, aby srnky nevyplašil. Jsem poštípaná jako blázen, ty mrchy žerou, že se to ani nedá popsat, repelent je k ničemu. Nakonec nás hlad donutí se začít hýbat a srnčí zvěř se rozuteče, u toho samozřejmě naštvaně řvou a štěkají.
Déšť ustává a obloha se vyjasňuje, radujeme se, že nebudeme muset stavět stan. Vaříme se gulášovku k večeři a pak ještě čaj do termosky na ráno. Poté vybalujeme svoji výbavičku, natáhneme na sebe všechno obléčo a uleháme. V noci nás nic neruší, jen je opět krutá zima a občas zařve srnec.
16. 6. 2008, pondělí
Budí nás budíček na mobilu a sotva dozvoní, začne krápat - máme štěstí v neštěstí. Výhoda je, že se nám daří balení a převlékání rychleji než kdy jindy:o). Neprší sice moc, ale přesto zalézáme do lesa a z ponča si děláme malý přístřešek.
Pod přístřeškem se nasnídáme a kryti stromy překvapeně pozorujeme čilý ruch, který na louce nastal. jezdá tu najednou auta, traktory i motorky.
Po snídani pokračujeme v cestě po kolejích, které nás vedou lesem i stráněmi, z nichž je výborný výhled na okolní kopečky. Pak přicházíme k malému lesnímu "přejezdu", kde se koleje kříží s lesní cestou. Právě zde by měl být podle mapy další bývalý důl. Nic nevidíme, zato slyšíme hučení vody. Jdeme se tedy podívat pod násep kolejí a nyskytne se nám opravdu nečekaný pohled! Z roury vedoucí pod náspem tryská oranžová voda a vše kolem je také celé oranžové od usazenin! Nakonec zjišťujeme, že voda je čistá, ale jeví se barevná, protože roura, klacky, listy... prostě vše je obalené oranžovou vrstvou.
Když do oranžového "obalu" Fany rýpe klackem, zdá se, že je to jakési blátíčko. I v tomto bývalém dole se tedy asi kdysi těžily keramické jíly. Když se dostatečně pokocháme vodopádem, jdeme ještě na druhou stranu náspu a tam najdeme oranžové jezírko a také asi ohnisko oranžové záplavy. Jsou to takové díry v zemi, z nichž pramení voda a zabarvený jíl vytváří zvláštní vrstvy. Ještě drobet prozkoumáváme okolí a pak už zas šlapeme po kolejích dál.
Nikdy bych neřekla, jak může být takové chození po stopách dávných cest vláčků různorodé a pestré. Chvíli jde člověk lesem, pak se vynoří louka, výhled, moře jahod, staré opuštěné nádražíčko, památka na dávnou těžbu, hromada černého uhlí, které se tu prý taky kdysi těžilo... Takto pochodujeme docela dlouho, dokud nedojdeme do blízkosti vesnice Nová Ves. V lese si Fany všímá studánky a tak si dáváme pauzu, napijeme se a načerpáme síly. Studánka je zároveň objektem státní hydrologické sítě, takže voda je asi opravdu kvalitní. Potom "naše" koleje kříží dokonce silnici, ale setkání s civilizací je jen kratičké. Stačí jít ještě kousek a narážíme na srnce, který je jen pár metrů od nás. Když zastavujeme, abychom se odstrojili, protože se ochladilo, všimnu si, že mám na zádech klíště, a pěkně zahryzlé! Tak ho vytahuji, vydezinfikuji ránu slivovicí a pro jistotu provedu dezinfekci i zevnitř:o). Osvěžujeme se lesními jahodami a o kousek dál si fotíme slepýše.
Je chudák nějaký zatuhlý, ale nakonec se trochu rozhýbe a při svém úprku se schovává pod Fanyho botu. Putujeme dál a brzy dorazíme k dřevěnému altánku u kolejí. Je docela velký a hezky udělaný, navíc tady nevede žádná značka, takže by to bylo ideální místečko na spaní. My už ale dnes bohužel budeme spát ve svých postelích. Od altánku jdeme dál po kolejích, ale počasí se začne mračit a trochu mrholí. Fany navrhuje, abychom se vrátili do altánku a jeho nápad se ukáže jako velmi dobrý. Mrholení se totiž během chvilky změní v pořádný slejvák, takže bereme střechou nad hlavou zavděk. Stejně je čas oběda, takže vybalujeme svoje májky, dlabeme a koukáme do deště. Také opět objevuji na zádech klíšťata, tentokrát dvě a naštěstí jsou zakouslá jen malinko. Alespoň je opět důvod pro vnější i vnitřní dezinfekci:oD.
Taky kolem nás projíždí nějaký borec na jakési šlapací drezíně, táhne s sebou nějaké nářadí a je očividně vysmátej, ačkoliv musí být už docela mokrej. Když déšť pomine, vydáváme se zase na cestu. Ujdeme pár stovek metrů a pršet začne znova, naštěstí mírněji jak předtím, Fany přesto nasazuje pončo.
Chvíli jdeme ještě lesem, ale pak už se objevuje světlo a s ním také krásné louky a v dálce také vesnička Mladějov na Moravě. Na kolejích je hotové šnečí pohřebiště, jsou tu stovky prázdných ulit. Nakonec vydedukujeme, že se chudáci šneci vždy otráví asfaltem, jímž jsou napuštěny pražce kolejí. Koleje nás tedy teď vedou loučkami, jsou lemovány rozkvetlými růžovými keři a všechno se po dešti krásně leskne.
Brzy docházíme do Mladějova, ale ačkoliv bychom si mohli cestu zkrátit a jít přes vesnici, volíme raději putování po kolejích. Když už po nich jdeme od jejich začátku, dojdeme i na jejich konec. Takže vesnici dalo by se se říci obkroužíme. Obdivujeme obrovský posed (nebo rozhlednu?) na kopci nad Mladějovem, ale je to fakt maxi krpál, takže Fanyho rovnou upozorňuju, že nahoru mě dneska už fakticky nedostane. Plánujeme tedy, že se sem ještě někdy podíváme.
Ale to už se úzkorozchodka blíží do mladějovského depa. Nedá se do něj nikudy dostat, takže ho obcházíme. Nacházím už první třešně a nadšeně je konzumuji. Pak už se vesnicí blížíme k železničnímu muzeu. Jaké je ovšem naše překvapení, když zjišťujeme, že tu ve všední dny mají otevřeno jen do 14 hodin, přičemž poslední prohlídka je ve 13 hodin. No, další důvod, proč se sem ještě někdy v budoucnu vypravit - posed na kopci a muzeum. Když neklaplo muzeum, vydáváme se hledat alespoň hospodu, kde bychom si vylepšili náladu. Na nádraží si necháme poradit od paní průvodčí, pomazlíme se s místní kočkou a valíme dle instrukcí hledat nějaou tu nálevnu. Ovšem zdejší, již značně podnapilí vesničtí plejbojové, kteří kalí před místním koloniálem lahváče, nás uzemní sdělením, že hospoda otevírá až v 16 hodin. Lákájí nás samozřejmě k sobě, ovšem toto pozvání s hrůzou odmítáme a vracíme se na nádraží. Vlak nám má jet za pár minut. Cesta trvá jen chvilinku, za čtvrt hodinky jsme zase v Moravské Třebové. Na nádraží zapadneme do první knajpy, ale zjistíme, že tam nemají k jídlu ani blbého utopence, navíc je tam nechutně zahuleno, takže se pakujeme jinam. Nakonec objevujeme hospodu s prima zahrádkou. Sice tu taky nevaří, ale mají kvasnicové pivečko, které si samozřejmě dávám.
Chudák Fany se musí spokojit s kofolou, protože bude řídit, já si svoje odbyla po cestě sem. Dáváme si taky chipsy, já píšu pohledy a Fany studuje podklady k cestě na Ukrajinu, které jsem s sebou vzala. Sezení v místní hospě je docela zábavné, chodí sem opravdu šílené existence a je vtipné je pozorovat. Když vypijeme druhé pivo a druhou kofču, zvedáme se a razíme k autu. Můj močový měchýř praská ve švech, takže beru veřejné WC útokem. Autíčko na nás naštěstí čeká tam, kde jsme ho zanechali, takže tam odkládáme věci a jdeme se ještě podívat do centra. Najdeme schránku, abych mohla hodit pohledy, a pomalu se vracíme. Zajdeme ještě do supermarketu a kupujeme si ledňáka. Nu a potom nás čeká už jen a pouze cesta domů.
Čundr hodnotíme jako velice zdařilý a Svitavsko nechť poslouží jako cíl cesty všem, kteří mají rádi tichý, liduprázdný kraj plný přírodních krás!
(Óch, to je patetické! To by mě docent Machala asi nepochválil!)
Janinka
Po posilnění směřujeme své kroky mimo město. Projdeme kolem vojenského gymnázia a už se krásnou alejí vydáváme do Čertovy rokle. Brzy se objeví travnatý kopeček vedle cesty a Fany ihned organizuje první výstup, neboť usuzuje, že z kopce bude pěkný výhled na město. Vyjímečně má tedy pravdu, výhled je odtamtud opravdu hezký - je vidět zámek, věž kostela i vojenský prostor na kraji Třebové.
Vracíme se na cestu a pořád zvolna stoupáme až ke studánce V Pekle, kde pijeme výbornou, chladnou vodu z Fanyho plecháčku. Ještě kousek jdeme po zelené, ale pak scházíme ze značky a šplháme lesními pěšinami, abychom se zkratkou dostali na červenou značku. Vyplašíme u toho hned dvě srnky, ale na vytouženou lesní cestu se nakonec dostaneme. A nelitujeme, protože je z ní parádní výhled do krajiny, navíc orámovaný množstvím kvetoucích rulíků. Na kraji cesty dáváme pauzu, baštíme a trháme lesní jahody, kterých jsou tady mraky. Lesní cesta nás pak vede různorodou krajinou, střídavě jdeme lesem, občas se objeví volný průhled a my můžeme sledovat okolní kopce. Když se z lesa definitivně vynoříme, nasyktne se nám ale opravdu nádherný pohled. Vše je krásně barevné - bíle kvetoucí bezy, růžové šípkové keře, žluté pole hořčice, červené makové pole s modrými skvrnami chrp...
Na kraji pole je vysoký posed, Fany ho hned testuje a já si zatím aspoň můžu odpočinout :o). Naše cesta pak vede kousek po silničce až do vesnice Přední Arnoštov. Z ní pak stoupáme do pořádného kopce, na němž má být partyzánský památník. Je to nakonec typický komančský monument s rudou hvězdou, ale betonové desky jsou krásně vyhřáté od sluníčka a tak se na nich uhnizďujeme a svačíme. Nemůže samozřejmě chybět ani nezbytná placatice, která ve svém močáku pro tentokrát skrývá whisky. Připíjíme tedy na slávu a čest partyzánů a zvedáme kotvy.
Nyní nás čeká pochod mimo značku, drápeme se do nehorázného kopčiska, brzy dojde na řadu prodírání vzorstlými rulíkovými poli a nakonec se octneme na kraji obilného pole. Cesta slibované mapou je v nedohlednu, takže se vnoříme do pole, necháme se bičovat osinami klasů a doufáme, že na nás někde nečíhá nějaký zemědělec. Nakonec se objevujeme u polní cesty a můžeme tedy směle pokračovat směr osada Mařín. Nad Mařínem jsou prý zbytky hradiska, ale já osobně vidím jen zbytky valů. Je tu ale i hezká, ovšem dost rozpadlá kaplička.Z Mařínského hradiska sestupujeme lesem na silnici, která nás neomylně vede do vesnice Křenov. Tam já se už dost těším, protože to je celkem velká víska, takže skrytě doufám, že by tam mohla být nějaká hospůdka. A nemýlím se! Kolem fary a hezkého morového sloupu dojdeme až k příjemně vypadajícímu hostinci, před nímž je dokonce zahrádka. Objednáváme se pivečko a taky langoše a spokojeně odpočíváme. Idylu nám kazí jen dva místní pubescenti, kteří kousek od nás hulí jednoho špeka za druhým a smrdí nám to přímo pod nos. Takže dopíjíme a zvedáme se. Okoukneme ještě kostel od Santiniho, pohrdneme silnicí a šlapeme raději neznačenou polňačkou. Je opět lemována soustou kvetoucích máků a chrp. Potom se přesuneme na louku, na níž brzy zaznamenáme nějaký pohyb. Zastavíme se a pak nejméně čtvrt hodiny pozorujeme kunu, která o nás vůbec neví a nakonec skotačí jen malý kousek od nás.
Když se na ni dost vynadíváme, poohlížíme se také po cestě, která by nás navedla na silnici. Musíme se prodrat kopřivami a pak lesem plným ostružiní, ale silnici nakonec nacházíme. Po ní pak v serpentýnách stoupáme, už notně unavení, stále vzhůru a vzhůru. Konečně se objevuje očekávaná odbočka a červená značka, po níž jdeme lesem a stále koukáme na jeho okraj, kde by se snad měly nacházet nějaké loučky, na nichž by se dalo přespat. Jak naschvál jsou to samá pole. Míjíme odbočku k Lesní kapli, ale dáváme přednost hledání tábořiště a docházíme až na kraj lesa. Široko daleko jen pole a pole, prostě žádný flek na spaní. Házíme tedy bágly do křoví a vracíme se na průzkum k Lesní kapli, zda by se nedalo přenocovat u ní.
Kaple stojí u malé klouky, před ní sjou nějaké lavičky a hlavně uvnitř je to samý kříž a svatý obrázek. Popravdě řečeno nám v nastávajícím šeru představa, že bychom tu strávili noc, není moc příjemná. Takže se opět vracíme k našim batohům a rozhodnem se jít ještě kousek. Zrovna, když Fany čučí do krajiny a já před sebe na cestu, přeběhne přes ni divočák nemalých rozměrů. Jsem z toho docela v šoku a Fany je zas v depresi, protože prasátko neviděl. Ten, kdo o to nestojí, ho vidí, a ten, který si nepřeje nic jiného, má smůlu:o). Navzdory přítomným divočákům se nakonec usidlujeme kousek od místa setkání, nacházíme tu totiž travnatý plácek na kraji pole, z jedné strany krytý malým lesíkem. Jsou tu dokonce nějaké zbytky posedu, na nichž se dá výborně sedět a vařit. Jsme pěkně utahaní, takže se hned pouštíme do kuchtění večeře. Máme již tradičně mexický hrnec z konzervy, ale jen se po něm oblizujeme! Začíná se solidně ochlazovat, takže chudák placatka za chvíli zeje prázdnotou. Naštěstí myslíme na vše a nás batoh skýtá ještě různé jiné lihoviny:oD. Nechce se nám stavět stan, a tak i přesto, že se dost honí mraky, volíme spaní pod širákem. Noc se nakonec sice obejde bez deště, ale zima je tedy pořádná. Vzali jsme si chytře 
letní spacáky v domnění, že už je přece léto, a ejhle! Ve finále jsem na sebe naházela naprosto všechno oblečení včetně větrovky a že by mi bylo nějaké vedro, to se říct nedá. Jinak byla ale noc klidná, žádná prasata, myslivci, jen občas štěkl srnec...ale na to už jsme si za ta léta zvykli, je to vlastně taková lesní ukolébavka :o).
15. 6. 2008, neděle
Ráno se budíme brzy do pěkné zimy, ale vycházející slunce brzy všecno vyhřeje. Z termosky lovíme vlažný čaj, snídáme a balíme saky paky. Kousek od nás je v lese značka, tak se na ni napojujeme a šlapeme vstříc novému dni. Brzy docházíme na rozcestí U Mariánského obrazu, kde nacházím několik nádherných praváků. Srdce mi krvácí, jelikož jsem nucena je tu zanechat:o(. Poté již nás čeká cesta po hřebeni, jdeme ale vesměs lesem a značení je tu dost mizerné, skoro až žádné, takže se brzy vykašleme na značku a brozdáme se lesem více méně podle instinktu. Je to tu ale krásné a opuštěné, nikde ani živáčka.
Místy se nám naskytují také krásné vyhlídky do krajiny. Ale potom už sestupujeme z hřeben dolů a docházíme až na rozcestí Horecký hřbet, kde se složena hromada klád, na níž se usidlujeme a dáváme pauzu. Svačíme, vzhledem k ochlazení také poctivě kloktáme slívku a když vyleze sluníčko, lačně chytáme bronz a teplo. Po odpočinku šlapeme dále po cestě až dojdeme ven z lesa. Kocháme se výhledem a pokračujeme až k vesnici Hřebeč. Vní nás zaujme především krásný kostelík. Hlavně zevnitř je moc hezký, jenže dveře jsou zamčené, takže interiér můžeme sledovat jenom skrze pootevřené dveře. Vidíme ale krásný novogotický dřevěný oltář, opravdu unikát!Od kostela se suneme na okraj vsi v naději, že hostinec značený v mapě bude funogovat. Bohužel... Má otevřeno pouze od pondělí do pátku, což nám přijde dost divné, ale nedá se nic dělat. Horší je, že nám dochází pomalu voda, chtěli jsme nabrat právě v této hospodě. Vesnice je jak po vymření a tak se vadáme hledat kousek zpátky pramen u jedné zříceniny. Ze zříceniny hradu nezbylo zhola nic, jen nějaké valy a příkopy. Já už jsem úplně KO, sedám si pod strom, hlídám batohy a Fany se vydává na vodní průzkum. Po dvaceti minutách se vrací bez úspěchu, pramen je prý vyschlý. Nedá se nic dělat, budeme muset somrovat ve vsi. Takže se na to enjprve posilníme. Ládujeme se tuňákem k obědu, já dojídám první, položím se na batoh a dokoncena chvíli usnu. Poté se zvedáme a jdeme kolem nějakého statku. Chlap a ženská se tak zrovna snaží krotit divokého a obrovského koně, který tam lítá jak splašenej.
Jelikož mám z koní strach, zůstávám opodál. Na Fanyho zbyde sockování o vodu, ale je statečnej a místní mladou statkářku snadno přesvědčí, aby nám vodu načepovala. Horší je, že zatímco Fany s ní odejde, já zůstávám s koňmi sama. Modlím se, aby Fany brzy přišel. Naštěstí se koně trochu uklidnili a žerou. Fany se vrací se čtyřmi litry vody, dostává pochvalu a jdeme dál. Projdeme opět vsí a kocháme se vyhlídkou nad novou silnicí, Fanyho fascinuje hlavně tunel. Pak pochodujeme po silnici, po níž naštěstí skoro nic nejezdí. Zato je lemována krásnými skálami. Po silnici docházíme až ke vchodu do bývalých dolů, kam máme namířeno.
Doly Václav a Emil by měly být již mnoho let mimo provoz, ale zarazí nás nějaké pořvávání, které odtamtud slyšíme. Brzy se dovtípíme, že si areál dolů vybrala nějaká omladina jako rejdiště pro svoje paintballové hrátky. To nás ale nemůže odradit, stejně jako zavřená brána. Takže s krosnami překonáváme plot a vydáváme se na průzum dolů. Objevujeme zamřížované chodby s nějakými důlními vozičky, vše je ale solidně zarostlé. Nakonec se zajdeme podívat i na místa, kde si hraje omladina. Vůbec si nás nevšímají, ufff. Zato se nám odtud nabídne parádní výhled do širého okolí.
Podle mapy jsme měli v plánu, že se budeme držet kolejí, které doly vedou, a podél těch půjdeme vlastně celý dnešek a zítřek. Chvíli to trvá, ale nekonec koleje nacházíme. Objevujeme také různé památky na dřívější těžbu. Dolovaly se zde prý nějaké keramické jíly, takže tu je celkem dost různých pecí, vše ale už v dezolátním stavu. Prozkoumáváme to jenom zběžně, stropy už jsou propadené, trámy zlámané a vše rozpadlé. Navíc jsme v dole zahlédli nějaký podezdřele opravený barák, takže se domníváme, že tu přece jen někdo bydlí a třeba ten důl taky hlídá. Opatrně se proplétáme křovinami, je to docela adrenalin.
Posléze se napojujeme na koleje a po nich se postupně z dolu vzdalujeme. Zjišťujeme, že z opačné strany nejsou žádná vrata ani závory, takže jsem byli připosraní úplně zbytečně. Zato je tu ale cedule vstup zakázán, neboť je to tu poddolované a hrozí propadnutí. Pozdě, no:o).Jelikož máme dneska dobrý čas, je teprve odpoledne a před námi už té cesty zas tak moc není, vyhlašujeme na vysluněném místě v lese velkou přestávku. Vzhledem k tomu, že jsme nějací unavení, vaříme v ešusu nejprve zelený čaj a posléze i kafe. Kafčo si samozřejmě vylepšujeme rumem, popíjíme a hrajeme slovní kopanou. Je to taková příjemná siesta, která se nakonec protáhne na dvě hodiny.
Příjemně osvěžební odpočinkem pak šlapeme po kolejích vstříc dnešnímu tábořišti. Cesta po trámech a kolejnicích je fajn, chvíli jdeme lesem, chvíli se kolem nás otevřou daleké výhledy... Potkáváme i různé menší mostky a také jakýsi pramínek, u nějž nabíráme vodu. Podél kolejí mělo být ještě několik menších bývalých dolů, ale jsou většinou nepatrné a zarostlé. Nakonec se za proužkem lesa podél kolejí začíná objevovat zelené barvička luk. Radujeme se, že tu nejsou opět samá pole jako včera a hned se na jedné loučce usidlujeme.
Využíváme skvělé viditelnosti a Fany hned tahá dalekohled. Pozorujeme okolí, větrné elektrárny, které jsou všude kolem, v dálce vesničky, všude samé posedy a v neposlední řadě také velké množství zvířátek, které se kolem začnou za chvíli rojit. Nejprve si hopká po louce zajíc, pak druhý, potom přijdou dvě srnky, na jiném poli v dálce je další srnec... prostě nádhera! Uslyšíme také nějaký hlomoz a pak zjsitíme, že nějací nadšenci, zřejmě z Mladějova, jezdí na jakémsi vozítku po úzkorozchodce, tedy po kolejích, po nichž jsme šli. Je už celkem tma, tak nás to překvapí, zvlášť když víme, jaké jsou tam stromy a větve přes cestu. Začne trochu pršet, takže si oblékáme ponča, kryjeme jimi batohy, ale stále sedíme na louce a pozorujeme okolí. S tmavnoucím soumrakem se vynořuje z lesa čím dál víc srnců, nakonec jich je kolem nás klidně deset. Blbé je, že žerou komáři, a člověk se ani nemůže ohnat, aby srnky nevyplašil. Jsem poštípaná jako blázen, ty mrchy žerou, že se to ani nedá popsat, repelent je k ničemu. Nakonec nás hlad donutí se začít hýbat a srnčí zvěř se rozuteče, u toho samozřejmě naštvaně řvou a štěkají.
Déšť ustává a obloha se vyjasňuje, radujeme se, že nebudeme muset stavět stan. Vaříme se gulášovku k večeři a pak ještě čaj do termosky na ráno. Poté vybalujeme svoji výbavičku, natáhneme na sebe všechno obléčo a uleháme. V noci nás nic neruší, jen je opět krutá zima a občas zařve srnec.
16. 6. 2008, pondělí
Budí nás budíček na mobilu a sotva dozvoní, začne krápat - máme štěstí v neštěstí. Výhoda je, že se nám daří balení a převlékání rychleji než kdy jindy:o). Neprší sice moc, ale přesto zalézáme do lesa a z ponča si děláme malý přístřešek.
Pod přístřeškem se nasnídáme a kryti stromy překvapeně pozorujeme čilý ruch, který na louce nastal. jezdá tu najednou auta, traktory i motorky.Po snídani pokračujeme v cestě po kolejích, které nás vedou lesem i stráněmi, z nichž je výborný výhled na okolní kopečky. Pak přicházíme k malému lesnímu "přejezdu", kde se koleje kříží s lesní cestou. Právě zde by měl být podle mapy další bývalý důl. Nic nevidíme, zato slyšíme hučení vody. Jdeme se tedy podívat pod násep kolejí a nyskytne se nám opravdu nečekaný pohled! Z roury vedoucí pod náspem tryská oranžová voda a vše kolem je také celé oranžové od usazenin! Nakonec zjišťujeme, že voda je čistá, ale jeví se barevná, protože roura, klacky, listy... prostě vše je obalené oranžovou vrstvou.
Když do oranžového "obalu" Fany rýpe klackem, zdá se, že je to jakési blátíčko. I v tomto bývalém dole se tedy asi kdysi těžily keramické jíly. Když se dostatečně pokocháme vodopádem, jdeme ještě na druhou stranu náspu a tam najdeme oranžové jezírko a také asi ohnisko oranžové záplavy. Jsou to takové díry v zemi, z nichž pramení voda a zabarvený jíl vytváří zvláštní vrstvy. Ještě drobet prozkoumáváme okolí a pak už zas šlapeme po kolejích dál.
Nikdy bych neřekla, jak může být takové chození po stopách dávných cest vláčků různorodé a pestré. Chvíli jde člověk lesem, pak se vynoří louka, výhled, moře jahod, staré opuštěné nádražíčko, památka na dávnou těžbu, hromada černého uhlí, které se tu prý taky kdysi těžilo... Takto pochodujeme docela dlouho, dokud nedojdeme do blízkosti vesnice Nová Ves. V lese si Fany všímá studánky a tak si dáváme pauzu, napijeme se a načerpáme síly. Studánka je zároveň objektem státní hydrologické sítě, takže voda je asi opravdu kvalitní. Potom "naše" koleje kříží dokonce silnici, ale setkání s civilizací je jen kratičké. Stačí jít ještě kousek a narážíme na srnce, který je jen pár metrů od nás. Když zastavujeme, abychom se odstrojili, protože se ochladilo, všimnu si, že mám na zádech klíště, a pěkně zahryzlé! Tak ho vytahuji, vydezinfikuji ránu slivovicí a pro jistotu provedu dezinfekci i zevnitř:o). Osvěžujeme se lesními jahodami a o kousek dál si fotíme slepýše.
Je chudák nějaký zatuhlý, ale nakonec se trochu rozhýbe a při svém úprku se schovává pod Fanyho botu. Putujeme dál a brzy dorazíme k dřevěnému altánku u kolejí. Je docela velký a hezky udělaný, navíc tady nevede žádná značka, takže by to bylo ideální místečko na spaní. My už ale dnes bohužel budeme spát ve svých postelích. Od altánku jdeme dál po kolejích, ale počasí se začne mračit a trochu mrholí. Fany navrhuje, abychom se vrátili do altánku a jeho nápad se ukáže jako velmi dobrý. Mrholení se totiž během chvilky změní v pořádný slejvák, takže bereme střechou nad hlavou zavděk. Stejně je čas oběda, takže vybalujeme svoje májky, dlabeme a koukáme do deště. Také opět objevuji na zádech klíšťata, tentokrát dvě a naštěstí jsou zakouslá jen malinko. Alespoň je opět důvod pro vnější i vnitřní dezinfekci:oD.Taky kolem nás projíždí nějaký borec na jakési šlapací drezíně, táhne s sebou nějaké nářadí a je očividně vysmátej, ačkoliv musí být už docela mokrej. Když déšť pomine, vydáváme se zase na cestu. Ujdeme pár stovek metrů a pršet začne znova, naštěstí mírněji jak předtím, Fany přesto nasazuje pončo.
Chvíli jdeme ještě lesem, ale pak už se objevuje světlo a s ním také krásné louky a v dálce také vesnička Mladějov na Moravě. Na kolejích je hotové šnečí pohřebiště, jsou tu stovky prázdných ulit. Nakonec vydedukujeme, že se chudáci šneci vždy otráví asfaltem, jímž jsou napuštěny pražce kolejí. Koleje nás tedy teď vedou loučkami, jsou lemovány rozkvetlými růžovými keři a všechno se po dešti krásně leskne.Brzy docházíme do Mladějova, ale ačkoliv bychom si mohli cestu zkrátit a jít přes vesnici, volíme raději putování po kolejích. Když už po nich jdeme od jejich začátku, dojdeme i na jejich konec. Takže vesnici dalo by se se říci obkroužíme. Obdivujeme obrovský posed (nebo rozhlednu?) na kopci nad Mladějovem, ale je to fakt maxi krpál, takže Fanyho rovnou upozorňuju, že nahoru mě dneska už fakticky nedostane. Plánujeme tedy, že se sem ještě někdy podíváme.
Ale to už se úzkorozchodka blíží do mladějovského depa. Nedá se do něj nikudy dostat, takže ho obcházíme. Nacházím už první třešně a nadšeně je konzumuji. Pak už se vesnicí blížíme k železničnímu muzeu. Jaké je ovšem naše překvapení, když zjišťujeme, že tu ve všední dny mají otevřeno jen do 14 hodin, přičemž poslední prohlídka je ve 13 hodin. No, další důvod, proč se sem ještě někdy v budoucnu vypravit - posed na kopci a muzeum. Když neklaplo muzeum, vydáváme se hledat alespoň hospodu, kde bychom si vylepšili náladu. Na nádraží si necháme poradit od paní průvodčí, pomazlíme se s místní kočkou a valíme dle instrukcí hledat nějaou tu nálevnu. Ovšem zdejší, již značně podnapilí vesničtí plejbojové, kteří kalí před místním koloniálem lahváče, nás uzemní sdělením, že hospoda otevírá až v 16 hodin. Lákájí nás samozřejmě k sobě, ovšem toto pozvání s hrůzou odmítáme a vracíme se na nádraží. Vlak nám má jet za pár minut. Cesta trvá jen chvilinku, za čtvrt hodinky jsme zase v Moravské Třebové. Na nádraží zapadneme do první knajpy, ale zjistíme, že tam nemají k jídlu ani blbého utopence, navíc je tam nechutně zahuleno, takže se pakujeme jinam. Nakonec objevujeme hospodu s prima zahrádkou. Sice tu taky nevaří, ale mají kvasnicové pivečko, které si samozřejmě dávám.
Chudák Fany se musí spokojit s kofolou, protože bude řídit, já si svoje odbyla po cestě sem. Dáváme si taky chipsy, já píšu pohledy a Fany studuje podklady k cestě na Ukrajinu, které jsem s sebou vzala. Sezení v místní hospě je docela zábavné, chodí sem opravdu šílené existence a je vtipné je pozorovat. Když vypijeme druhé pivo a druhou kofču, zvedáme se a razíme k autu. Můj močový měchýř praská ve švech, takže beru veřejné WC útokem. Autíčko na nás naštěstí čeká tam, kde jsme ho zanechali, takže tam odkládáme věci a jdeme se ještě podívat do centra. Najdeme schránku, abych mohla hodit pohledy, a pomalu se vracíme. Zajdeme ještě do supermarketu a kupujeme si ledňáka. Nu a potom nás čeká už jen a pouze cesta domů.Čundr hodnotíme jako velice zdařilý a Svitavsko nechť poslouží jako cíl cesty všem, kteří mají rádi tichý, liduprázdný kraj plný přírodních krás!
(Óch, to je patetické! To by mě docent Machala asi nepochválil!)
Janinka
1 komentář:
nejlepší je zelenej rákosníček :-o)
Okomentovat