Kodaň část 2. - neděle, pondělí, cesta domů

V sobotu jsme s Tomem věnovali nemalou část našich rozhovorů tomu, jak rozvrhnout program následujících dvou dní. Tom měl totiž poměrně přesnej plán na neděli, ale pro pondělí už Kodaň dle mého průvodce nenaskýtala dostatek zážitků. Mezi možnostmi bylo to, že zakoupíme za dvě stovky Copenhagen Card nebo jak se to jmenuje, která funguje jednak jako jízdenka po městě a jeho okolí, jednak jako vstupenka do nejrůznějších muzeí, hradů a třeba i do zoo. S touhle kartičkou bychom se vydali na hrad Helsingor neboli Elsinor, dějiště Hamleta, a odpoledne do zoo. Druhou možností byl výlet přes most do Malmö (na fotce v pozadí za věžemi). Pak nám ale došlo, že po příchodu ve dvě ráno z diskotéky nebudeme asi v osum natolik čilí, abychom vyrazili na výlet. Navíc Tom projevil obavu, abychom si nelezli po třech dnech strávených jenom spolu už trochu na nervy, a tvrdil, že se potřebuje taky chvíli učit. Takže jsme se dohodli, že vstanem, až se nám bude chtít, a já se pak vydám do zoo (musím přece zjistit, jestli maj v Dánsku stejný zviřátka jako my:)) a Tom se bude učit. A po obědě dojdem do krámu zakoupit pár plechovek pivka a odeberem se do jednoho z místních parků na piknik. Tak se také stalo. Do zoo jsem byla vyslána sama s mapou na bicyklu:) Všechno proběhlo v pohodě, ztratila jsem se jen jednou a v kritických situacích (na rušnějších křižovatkách třeba) jsem předstírala, že jsem chodec. Háček to mělo jen jeden - v Kodani je jeden jedinej větší kopec a na jeho úplném vrcholku se nachází zoo. Asi v půlce toho kopce, když jsem sípajíc v zimní bundě s batohem na zádech zvažovala, jestli to radši nevytlačím, mě s blahosklonným úsměvem předjela jakási důchodkyně. Ooops...Vyjela jsem to, ale kdybych vedle sebe šla po kolenou a pozadu, asi bych tam byla rychlejc:) Kdokoli měl ten den v Kodani dítě, šel s ním do zoo. Bylo slunečné nedělní poledne a před vchodem stála snad půlkilometrová fronta lidí s kočárkama. Upřímně řečeno jsem tam asi deset minut stála a přemejšlela, jestli to nemám otočit a jet zpátky. Pak jsem si ale představila Toma, jak byl rád, že jsem na pár hodil zmizla (a řekni že ne, Tome! :)) a riskla jsem to. Šlo to překvapivě rychle a za slabou půlhodinku už jsem stála u plameňáků. Kromě toho, že jsou tam k vidění jako velká atrakce třeba krávy, prasata a

koně, je to zoo jako každá jiná. Akorátže vstupný 130 DKK mi trochu protočilo panenky.

Po obědě jsme sjeli rychle do NY Carlsberg Glyptotéky - velikýho muzea se zimní zahradou uprostřed a obrovskejma sbírkama soch, obrazů a i pár mumií (dvě teda). S Tomem jsme se shodli, že nás mrzí, že tomu umění prd rozumíme a nedokážem to vůbec ocenit. Takže jsme se celkem rychle vydali pro ty piva.
Odpolední piknik se vydařil velice, účastnila se ho ještě Janča a chvilku s námi pobyla parta francouzskejch erasmáků, pracujících Slováků a jedna anglicky hovořící bezdomovkyně. Plechovky od piva jakož i petky jsou totiž v Dánsku zálohovaný, takže bezdomovci obcházej piknikující a sbíraj od nich prázdný nádoby a asi se tím dá celkem dobře uživit. My jsme s Tomem vypili každej asi pět plechovek, Janča zvládla sama flašku vína, takže cesta k Tomovi na byt na večeři a hlavně posléze cesta zpátky do města, kdy Janča jak vsedla na kolo, hned z něj spadla, byla víc než veselá. Vyráželi jsme na jazzový večer v Christianii (vysvětlím později), který se ukázal být spíš večerem rockovým, což mě moc nenadchlo, ale třeba Tomovi to vyhovovalo asi víc. Bylo tam zase spoustu Tomovejch kamarádů. Ale protože byla neděle, skončil program už v jedenáct (i Dánové musej jednou za tejden spát:)). A já nebyla ospalá!!! Takže jsme se s Tomem a Crespem sebrali a vyrazili do Eiffel baru, kde nás nějací mladíci žádali, abychom jim ubalili špeka, za což byli barmankou nelítostně vyhozeni z lokálu, kde taky se svou partou popíjela dívka ve vzrušujících punčocháčích a kde se samozřejmě dělo taky mnoho dalších věcí, jimiž vás nebudu zatěžovat. Skončili jsme zas asi ve dvě, možná dřív, už nevím.

Pondělí nám začalo zase až asi v deset, vzali jsme kola (můj zadek teda silně protestoval) a jeli po vdálenějších koncích města. Viděli jsme toho ještě mnohem víc než v sobotu, ale tentokrát hlavně moderní budovy: ekonomickou školu, dánský bomba paneláky, super kolej alias colosseum, kde se platí kolejný asi jako nájem v menším pražským bytě, trošku jsme se ztratili cestou k Opeře, ale pak i Operu, malou mořskou vílu a druhou mořskou vílu (viz foto), Christianii = město ve městě, který v 70. letech vybudovali místní hippies, postavili si tam krásný malý barevný baráčky ze všeho možnýho, co kde pobrali (příklad na fotce), nesmí se tam fotit, je tam pár barů, asi dost marjánky a všeho dalšího podobnýho, cesty tam jsou spíš prašný než asfaltový, zkrátka se tam dodnes snažej zachovat tehdejší atmosféru, i když už je to hodně návnada pro turisty; dál jsme viděli třeba nový budovy v severním přístavu a parádní hřbitov a v něm hrob H. Ch. Andersena a S. Kirkegaarda. A pak už byl večer, my byli utahaný, koupili jsme si jídlo a mrkli se ještě na film Reign Over Me (smutnej příběh o bývalém zubařovi, kterýmu umřela manželka, tři dcery a pudl při letadlový havárii, a on se s tím nedokáže smířit), protože jsme měli čas, než mi jel bus. A pak už byl vážně čas jít, bylo 3/4 na 11, bus jel ve 23:45. Eurolines měly autobus takřka prázdnej, takže jsem si mohla sednout, kam jsem chtěla. Po třech dnech strávenejch prakticky venku na zářícím slunci jsem si připadala jako prasátko, rty se mi loupaly, a když jsem se viděla zblízka v zrcadle na benzínce, dost jsem se pobavila. Ještě víc jsem se pobavila, jakmile jsme dopoledne přejeli český hranice a nejenže pršelo, ale okolní pole vykazovaly známky toho, že prší už delší dobu, tak dva tři dny:D

Vejsík mi psal, těsně než jsem odjela do Kodaně: "Máňo, ty ses asi hodně modlila, co?" Tenhle víkend v Kodani byl prej nejhezčí od začátku roku. Nj, komu není shůry dáno...
Takže Tome, díky díky díky, a Kodani třikrát hurá hurá hurá!!!

Kodaň část 1. - cesta, příjezd, sobota

A pak to přišlo.

Začala jsem se těšit asi tak ve čtvrtek večer. Všechno jsem perfektně připravila, autobus měl odjíždět v půl šestý z Florence, já v 16:45 stála nachystaná na nástupišti, trochu nervózní a dost zvědavá. V pět nula nula jsem se těšit přestala. Došlo mi totiž, že cestu si asi nevychutnám, jak jsem si představovala (tzn.:kafíčko, časopis, svačinka, film, spánek, svačinka, spánek atakdál) - na moje nástupiště se totiž přihrnulo asi třicet světlovlasejch pořvávajících puberťáků v teplákách s nacpanejma nákupníma taškama z HaM a Kenvela a buhví odkud eště. A zpívali si, skandovali, chechtali se...paráda. Za deset minut se přihrnulo dalších třicet i s učitelkou a hluk se zdvojnásobil. Pořád jsem naivně doufala, že čekaj na jinej autobus než já, ale když za pět půl šestý (já už pěkně nasraná - na jízdence stálo: dostavte se minimálně 30 minut před odjezdem) přijel žlutej autobus a Seveřani začali tleskat a pískat, bylo to definitivní. V klidu jsem vyčkala, než všichni nastoupili a pak mi pan řidič řek: "tak to bude sedadlo číslo dvě, jo?" (na jízdence stálo č. 6). A to znamenalo poslední hřebíček do rakvičky. Bylo to sedadlo hned za (spíš nad) řidičem, vedle severské paní učitelky a V ULIČCE!!! Což nesnáším. No nic. Do půlnoci jsem zhlédla tři filmy, snědla veškerou svačinku, pětkrát se přesvědčila, že mám pas, a jednou se vyčůrala na německý benzínce. Pak se dlouho nic nedělo, jen jsem se vrtěla na své sedačce, nevěděla kam s nohama a poslouchala, jak Seveřani chrápou. Když jsem konečně začala usínat, vjeli jsme do trajektu a všichni cestující si museli vystoupit. Super. Prošla jsem si parfumérii a únorovej časopis Elle, kterej mi dala stewardka na cestu, a po půl hodině se mohla vrátit do autobusu. Tak teď si zdřímnu a ani nebudu Toma budit o moc dřív než v sedum, kdy jsme měli podle jízdního řádu dorazit, těšila jsem se, protože Tom mi předem říkal, že po trajektu je to do Kodaně asi tak tři hodiny. "Tak v Kodani budeme tak za hodinku a půl," sdělila mi stewardka a usnula. Čtyři ráno. Na chvilku jsem zabrala a vzbudila se před půl šestou. Když jsme sjížděli z dálnice, napsala jsem podle úmluvy Tomovi smsku (on si chytře nezapomněl dát do mobilu českou simku) a za chvilku už jsem stála s taškou v ruce na ulici. Student agency se se mnou vůbec nepárali, a protože jsem byla jediná vystupující, stewardka jen pootevřela oči a řekli mi, že už jsme tu, a když jsem vystoupila, na chodníku stálo moje zavazadlo a autobus už mizel v ranní mlze. Žádné na shledanou ani nic podobného. Ingerslevsgade totiž není žádnej autobusák, ale normální ulice. Byla jsem z toho trošku překvapená, když jsem viděla toto:Autobusák se totiž prý v Kodani vůbec nevyskytuje :-) Tom přijel za chviličku a už jsme se řítili k němu a asi do deseti ještě chrupkali. Bylo krásný ráno.
Pořádně jsme se pak nadlábli (výborné nasládlé bílé pečivo) a vyrazili, ještě pěšmo, do centra. Nebylo to daleko. A viděli jsme toho plno. Kostel, kterej vypadal spíš jako řeckej chrám, kulatou věž bez schodů a s nádhernou vyhlídkou na celý město, radnici, bicykly, spoustu kašen a soch, starý domy i novější domy, univerzitní domy, parlamentní a královský paláce, knihovnu Black Diamond, samozřejmě Nyhavn (holky, nepřipomíná vám to Trudi z Trondheimu? Je to Kodaň! :)) a Malou mořskou vílu, park a v něm spoustu lidí a všude plno kol a slunce. Večer jsme potom "doma" povečeřeli a vypravili se již na kole do baru na pár piv. Do deseti večer byla akce - pivo "jen" za 20 DKK (násob krát 3,35), od deseti pak za 40,-. Chtěla jsem zůstat maximálně do půlnoci, protože jsem byla po cestě vážně utahaná, ale zábava byla dobrá, pivo taky, společnost příjemná - připojili se k nám ještě Tomova kamarádka Češka Jana a kluci Crespo z Novýho Zélandu a Boris z Ameriky a byla celkem sranda. Boris si se mnou chtěl neustále povídat, já mu v tom řevu nerozuměla skoro ani slovo, takže si musel myslet, že jsem buď blbá, nebo si z něj dělám srandu, a tak jsme pak radši tancovali. O půlnoci padlo rozhodnutí, že bychom měli vyrazit na cestu, pokud chceme do Vegy (největšího klubu v Kodani) dorazit před jednou ráno a nemuset tak platit vstup. Byla jsem v dobré náladě, tak jsem souhlasila, že pojedu taky. Už cestou jsem málem vypustila duši, protože všichni ostatní byli již Kodaní protřelí, a tudíž v cyklistice zdatní (včetně Borise, do kterýho by se Tom vešel tak třikrát) a já tedy silně zaostávala. Ale do jedný jsme to stihli, zaplatili 20,- za šatnu (povinnou) a vydali se prozkoumat terén (Tom tam taky předtím nikdy nebyl). Dvě patra = dva parkety, v jednom děsná hudba děsně nahlas, v druhým míň děsná hudba, ale o to víc lidí. V tu chvíli mě začaly bolet nohy a musela jsem si sednout:) Tom tam potkal ještě pár dalších známejch, takže se mu domů moc nechtělo, ale když mě viděl, tak se mu mě chudákovi asi zželelo a po druhý hodině jsme klub opustili a (stále na kole!) se vydali do postýlek. Musím podotknout, že přesunovat se na kole je víc než výhodné, co jsme ujeli za dvacet minut, bychom šli pěšky minimálně hodinu. A pak už nastalo sladké nevědomí:) Pokračování příště...

Takže zítra!

Takže zítra nastane ten dlouho očekávaný den, kdy Maruška sebere svých pět švestek, v pět odpoledne bude stát v pozoru na pátém mínus prvém nástupišti pražského nádraží Florenc, pak na pět plus pět plus pět mínus dvě hodiny usende na sedadlo číslo pět plus jedna a bude se oddávat všem slastem, které jí stewardka nabídne. Bude mít s sebou samozřejmě dostatek tekutin i přiměřeně velkou svačinku, již například zakoupila pět krásných jablíček. Stejně ale okamžitě usne, takže veškeré krásy okolojedoucí krajiny jí nejspíš uniknou. Na cestu si vzala také patřičný obnos, který činí pět krát pět set korun převedených na dánské koruny kursem 3, 35 ve směnárně naproti Tescu na Národní třídě. A bude se až do pěti plus jedné hodiny ráno těšit na kamaráda Toma, který kvůli ní, chudák, bude muset v těch pět ráno vstát a přijít ji vyzvednout na Kodaňské autobusové nádraží, jež se zove Ingerslevsgade. A potom tam bude Toma pět mínus dva dny vyžírat, spát v jeho posteli, zatímco on se bude krčit na zemi ve spacáku, nutit ho chodit po těch nejzprofanovanějších kodaňských památkách a fotit se u každý kraviny. Tož se na to moc těším.
A do několika málo dní očekávejte podrobný report z tohoto jedinečného výletu:)

Lekce angličtiny (a to jako není fór)

http://www.j-walk.com/other/goodwife/

Vyjádření populárních osobností k problematice psích fekálií

Milé dámy, tak plním svůj slib a vaše vytoužená účast v anketě zdešího plátku se konečně stala skutečností! Bohužel moje texty (v reálu mnohem vtipnější a rozsáhlejší) byly zkráceny a pozměněny, takže z chudáka Peťulky (asistentky ředitele!) udělali sekretářku apod. Ale i tak si myslím, že tam vypadáte velice působivě a vaše odpovědi jsou i po zásazích vyšších míst celkem sofistikované :oD.

Najdi si svého oblíbence:-)

http://agent0016.rajce.idnes.cz/Nova_slozka_2/#album

Satan přemožen aneb mentál neumí počítat rumy

Kdo se zasměje, nechť se zasměje...



...někomu však ztuhnou rysy ve tváři a na patře se mu (jí) objeví nahořklá chuť právě vyblité Kofoly:-))

JARO JE TADY!

Toto sdělení asi nebude mít zrovna vysokou informační hodnotu, každopádně něco mě pudí to sem napsat.

Jaro je tady!!! Hurá!!! Venku to nádherně voní čerstvou trávou, prvníma kytkama, hlínou a teď večer jsem dokonce cítila ohýnky, které se hned na některých zahradách rozhořely. Venku řvou ptáci jak pominutí a meze začínají být suché a vyhřáté, za pár dní už to bude na piknik (a nejen na něj) :o).
Dnes jsme byli s Fanym a naším věrným psem dingem na krásné procházce, v březovém hájku už kvetly sasanky a všechno konečně přestalo být našedlé a svítí to svěží zelení!

Bože bože, když si to teď po sobě čtu, napadá mě, že bohemistické zrůdy z UPOL by můj slohový výtvor zhodnotily asi jako "plochý, plný klišé a celkově nevyspělý"... ale mně je to šumák, je totiž JARO a všichni opruzáci nechť mi políbí prdel!

A takto hubnou profesionálky aneb Jóga pro pokročilé

JÍDLU ZDAR!

Koukám, že už sem nikdo pěkně dlouho nic nedal... Já tedy tuto linii opět naruším a přispěji svojí troškou do mlýna. Dneska mi kámoška poslala odkaz na blogy, nad nimiž mi zůstal rozum stát! Ty holky, které si je píšou, jsou vážně nemocný. Na jednu stranu mi je jich líto, na druhou bych jim nejrači rozkopala prdel, protože díky těmhle slepicím se této "módy" chytnou další třináctiletý děcka, který neví, do jakého stáda se zařadit. A tak se zařadí mezi ANOREKTIČKY! Těmto "vtipným" blogům se prý říká "pro ANA blogy" a věřte, že jich je požehnaně, stačí to heslo zadat do vyhledávače.

Ale jen tak na ukázku: http://for-ana.blog.cz/rubriky/moje-vaha Takže dámy: JÍDLU ZDAR!