Kodaň část 1. - cesta, příjezd, sobota

A pak to přišlo.

Začala jsem se těšit asi tak ve čtvrtek večer. Všechno jsem perfektně připravila, autobus měl odjíždět v půl šestý z Florence, já v 16:45 stála nachystaná na nástupišti, trochu nervózní a dost zvědavá. V pět nula nula jsem se těšit přestala. Došlo mi totiž, že cestu si asi nevychutnám, jak jsem si představovala (tzn.:kafíčko, časopis, svačinka, film, spánek, svačinka, spánek atakdál) - na moje nástupiště se totiž přihrnulo asi třicet světlovlasejch pořvávajících puberťáků v teplákách s nacpanejma nákupníma taškama z HaM a Kenvela a buhví odkud eště. A zpívali si, skandovali, chechtali se...paráda. Za deset minut se přihrnulo dalších třicet i s učitelkou a hluk se zdvojnásobil. Pořád jsem naivně doufala, že čekaj na jinej autobus než já, ale když za pět půl šestý (já už pěkně nasraná - na jízdence stálo: dostavte se minimálně 30 minut před odjezdem) přijel žlutej autobus a Seveřani začali tleskat a pískat, bylo to definitivní. V klidu jsem vyčkala, než všichni nastoupili a pak mi pan řidič řek: "tak to bude sedadlo číslo dvě, jo?" (na jízdence stálo č. 6). A to znamenalo poslední hřebíček do rakvičky. Bylo to sedadlo hned za (spíš nad) řidičem, vedle severské paní učitelky a V ULIČCE!!! Což nesnáším. No nic. Do půlnoci jsem zhlédla tři filmy, snědla veškerou svačinku, pětkrát se přesvědčila, že mám pas, a jednou se vyčůrala na německý benzínce. Pak se dlouho nic nedělo, jen jsem se vrtěla na své sedačce, nevěděla kam s nohama a poslouchala, jak Seveřani chrápou. Když jsem konečně začala usínat, vjeli jsme do trajektu a všichni cestující si museli vystoupit. Super. Prošla jsem si parfumérii a únorovej časopis Elle, kterej mi dala stewardka na cestu, a po půl hodině se mohla vrátit do autobusu. Tak teď si zdřímnu a ani nebudu Toma budit o moc dřív než v sedum, kdy jsme měli podle jízdního řádu dorazit, těšila jsem se, protože Tom mi předem říkal, že po trajektu je to do Kodaně asi tak tři hodiny. "Tak v Kodani budeme tak za hodinku a půl," sdělila mi stewardka a usnula. Čtyři ráno. Na chvilku jsem zabrala a vzbudila se před půl šestou. Když jsme sjížděli z dálnice, napsala jsem podle úmluvy Tomovi smsku (on si chytře nezapomněl dát do mobilu českou simku) a za chvilku už jsem stála s taškou v ruce na ulici. Student agency se se mnou vůbec nepárali, a protože jsem byla jediná vystupující, stewardka jen pootevřela oči a řekli mi, že už jsme tu, a když jsem vystoupila, na chodníku stálo moje zavazadlo a autobus už mizel v ranní mlze. Žádné na shledanou ani nic podobného. Ingerslevsgade totiž není žádnej autobusák, ale normální ulice. Byla jsem z toho trošku překvapená, když jsem viděla toto:Autobusák se totiž prý v Kodani vůbec nevyskytuje :-) Tom přijel za chviličku a už jsme se řítili k němu a asi do deseti ještě chrupkali. Bylo krásný ráno.
Pořádně jsme se pak nadlábli (výborné nasládlé bílé pečivo) a vyrazili, ještě pěšmo, do centra. Nebylo to daleko. A viděli jsme toho plno. Kostel, kterej vypadal spíš jako řeckej chrám, kulatou věž bez schodů a s nádhernou vyhlídkou na celý město, radnici, bicykly, spoustu kašen a soch, starý domy i novější domy, univerzitní domy, parlamentní a královský paláce, knihovnu Black Diamond, samozřejmě Nyhavn (holky, nepřipomíná vám to Trudi z Trondheimu? Je to Kodaň! :)) a Malou mořskou vílu, park a v něm spoustu lidí a všude plno kol a slunce. Večer jsme potom "doma" povečeřeli a vypravili se již na kole do baru na pár piv. Do deseti večer byla akce - pivo "jen" za 20 DKK (násob krát 3,35), od deseti pak za 40,-. Chtěla jsem zůstat maximálně do půlnoci, protože jsem byla po cestě vážně utahaná, ale zábava byla dobrá, pivo taky, společnost příjemná - připojili se k nám ještě Tomova kamarádka Češka Jana a kluci Crespo z Novýho Zélandu a Boris z Ameriky a byla celkem sranda. Boris si se mnou chtěl neustále povídat, já mu v tom řevu nerozuměla skoro ani slovo, takže si musel myslet, že jsem buď blbá, nebo si z něj dělám srandu, a tak jsme pak radši tancovali. O půlnoci padlo rozhodnutí, že bychom měli vyrazit na cestu, pokud chceme do Vegy (největšího klubu v Kodani) dorazit před jednou ráno a nemuset tak platit vstup. Byla jsem v dobré náladě, tak jsem souhlasila, že pojedu taky. Už cestou jsem málem vypustila duši, protože všichni ostatní byli již Kodaní protřelí, a tudíž v cyklistice zdatní (včetně Borise, do kterýho by se Tom vešel tak třikrát) a já tedy silně zaostávala. Ale do jedný jsme to stihli, zaplatili 20,- za šatnu (povinnou) a vydali se prozkoumat terén (Tom tam taky předtím nikdy nebyl). Dvě patra = dva parkety, v jednom děsná hudba děsně nahlas, v druhým míň děsná hudba, ale o to víc lidí. V tu chvíli mě začaly bolet nohy a musela jsem si sednout:) Tom tam potkal ještě pár dalších známejch, takže se mu domů moc nechtělo, ale když mě viděl, tak se mu mě chudákovi asi zželelo a po druhý hodině jsme klub opustili a (stále na kole!) se vydali do postýlek. Musím podotknout, že přesunovat se na kole je víc než výhodné, co jsme ujeli za dvacet minut, bychom šli pěšky minimálně hodinu. A pak už nastalo sladké nevědomí:) Pokračování příště...